Interpunkce

Interpunkční znaménka

Mezi interpunkční znaménka řadíme tečku, čárku, dvojtečku, středník, vykřičník, otazník, trojtečku (výpustku), spojovník, pomlčku, závorky, uvozovky a odsuvník neboli apostrof.

Tečka, čárka, dvojtečka, středník, vykřičník, otazník

Za těmito interpunkčními znaménky se píše mezera, před nimi však ne. Výjimkou z tohoto pravidla jsou pouze případy, kdy se vyskytují dvě interpunkční znaménka vedle sebe, v takových případech se někdy mezera za znaménkem nepíše.

Chybně: Řekl mi ,že se vrátí .
Správně: Řekl mi, že se vrátí.
Chybně: Kamarádka s r. o. , nejprodělečnější firma v ČR, slaví další úspěchy.
Správně: Kamarádka s r. o., nejprodělečnější firma v ČR, slaví další úspěchy.

Výpustka

Výpustka neboli trojtečka se používá všude tam, kde je vypuštěna či nedopovězena část věty. Před výpustkou na konci věty mezeru nepíšeme, za ní ano. V případě výpustky vprostřed věty píšeme mezeru z obou stran. Pro výpusku máme v HTML entitu …

<p>Ještě jednou mi objedeš klíčem auto a&hellip;</p>

Př. Ještě jednou mi objedeš klíčem auto a…

Pomlčka a spojovník

V případě spojovníku je situace jednoduchá, spojovník není obalen žádnou mezerou. To pomlčka je jiný oříšek. V případě pomlčky platí, že jí nesmí začínat nový řádek. Tedy správný zápis je:

<p>Mladí ležáci&nbsp;&ndash; staří žebráci.</p>

Závorky

Běžně používáme kulaté závorky. Text v závorkách od nich není oddělen mezerou, závorky však od okolního textu odděleny jsou. Další typy závorek (hranaté a složené) používáme především v matematických výrazech. Pro hranaté závorky najdeme ještě uplatnění ve fonetickém přepisu cizích slov.

Příklady:

Těpic vstal a (jakkoliv nechtěl) pozorně se zadíval na svůj obraz na stěně.
Neznalý uživatel je pak často hanlivě nazýván jako looser [lúzr].
7 × {2 + [13 − (5 × 3)]} - 4

Poněkud archaicky působí nahrazení kulatých závorek lomítky. Tento zápis pochází z doby, kdy na psacích strojích kulaté závorky chyběly. Nicméně i takový zápis je třeba považovat za správný.

Uvozovky

Je třeba pečlivě rozlišovat, kdy jsou uvozovky součástí přímé řeči a kdy jen obalují nějaký netradiční termín, přezdívku, opisné vyjádření atp. V obou případech používáme české uvozovky, které jsem zmiňoval v minulé kapitole. Uvozovky jsou z obou stran obaleny mezerami vyjma případů, kdy za nimi stojí přímo interpunkční znaménko.

Příklady:

Ostravské hooligans čekal v Brně „tradiční“ výprask.
Taková střela byla jako z „říše snů“.

Ta pravá zábava však začíná až s nástupem přímé řeči. Ze základní školy víte, že přímá řeč může stát za i před větou uvozovací a stejně tak do ní může být vložena. Problém nastane asi až v případě, kdy se pokusíte zorientovat ve všech těch čárkách, dvojtečkách a uvozovkách, které jsou pro správný zápis zcela nezbytné. Prohlédněte si následující příklady.

Tichý hlásek pronesl: „Co by se asi tak stalo, kdybych zatáhl za tento provázek?“
„Šklebí se vážně divně,“ mistr Leonardo odložil štětec a znechuceně odešel.
„Tak se mi zdá,“ namítl Pepik nesměle, „že mi chybí polovina hlavy.“

Na jejich základě již snadno zjistíte obecná pravidla pro tvorbu přímé řeči. Podotknu snad jen, že ve druhém a třetím případě by mohla být první čárka nahrazena libovolným interpunkčním znaménkem z první skupiny.

Odsuvník neboli apostrof

Apostrof nahrazuje vynechané písmeno. V (X)HTML pro něj máme entitu &apos;

Stáh' si kalhoty a ukázal přítomným damám něco, co v životě neviděly.

další kapitole nakousneme téma, které se překvapivě typografie týká víc, než se může zdát – gramatiku.